Láska je hnutí,které nutí,dva blázny do blbnutí

Únor 2008

tak tomuhle se říká krutá kruťárna

24. února 2008 v 10:51 | sabinka |  Týrání, pokusy a utrpení zvířat
Mno tak bych vám sem ráda dala jeden odkázek na článek proti MaxFactor.... přečtěte si článek a pak se koukněte do komentů.. docela hustě si tam obhajujou svý názory.... jinak moje příspěvky tam určo poznáte... moc by mě potěšilo kdybyste mi svůj názor na to hašteření napsali pak do komentů..... tak dikec
jinak pokud by vám nešel odkaz tak jděte normal na tululum.blog.cz a na rubriku zvířatka a jejich utrpení a tam si ten článek najdete.... ale fak to stojí za to... tak sry jestli ten odkaz nejde... :-(

německá doga

11. února 2008 v 11:31 | sabinka |  Pejskové pod lupou
Německá doga
Německá doga "Německá doga je vidět, ale není slyšet". Doga je klidná, vyrovnaná, nemá sklon ke zbytečnému poštěkávání. Vyznačuje se elegantním, lehce pérovaným pohybem. Vůči cizím lidem je nedůvěřivá. Pro členy rodiny je oddaným přítelem.
Velcí dogovití psi existovali vždy. Všichni tito psi nejsou však přímými předky našich německých dog. Asyřané, Římané, Alexandr Veliký (ten přivezl do Řecka tibetskou dogu) a další národy včetně Peršanů chovali a používali dogovité psy jako psy válečné. Ve středověku se dogovití psi používali hlavně k lovu velké zvěře. Na území Německa se již v sedmém století chovali velcí těžcí psi, kterým se říkalo býkohryzové, štváči, medvědí psi, psi na divočáky a podobně. V Anglii existovalo již v 16. století několik plemen, která můžeme považovat za přímé předky německé dogy. Patří sem mastif a irský vlkodav. S koncem monarchie poklesl i význam lovu, žádanějšími se stali velcí hlídací a společenští psi.
Povaha
Německá doga Německé dogy jsou ideálními rodinnými psy. Neustále se snaží vyhovět svému pánovi. Do rodinné "smečky" se zařazují zcela harmonicky a na svého pána si vyvíjejí velmi intenzivní vazbu. Proto nejsou vhodné pro stálé držení v kotcích. Vůči dětem jsou velmi tolerantní a jsou pro ně dobrými společníky. Německé dogy jsou velmi citlivé, v tom se jim vyrovná jen málo plemen, velmi trpí i krátkým odloučením. Dovedou dokonale porozumět řeči těla svého pána. Pokládají se za jeho pravou ruku a jsou ochotny ho kdykoli bránit. Jsou sebevědomé, neohrožené, snadno ovladatelné, velmi učenlivé, bez agresivních projevů chování.
Celkový vzhled
Německá doga Německá doga se chová v pěti barevných rázech - černá, černobíle skvrnitá, žlutá, modrá ale také žíhaná. Jako obrana proti příliš úzké příbuzenské plemenitbě se v rámci ozdravných chovů jednotlivé barevné rázy občas míchají. Oči dogy jsou středně velké, hluboko zasazené. Přednost mají oči tmavé, u harlekýna se připouští světle modrá nebo jiná neobvyklá barva. Uši jsou malé, trojúhelníkovité, vysoko nasazené a vztyčené. Ocas je dlouhý, u konce silný, ke špičce se zužuje, sahá jen k patám. Doga má velmi hluboký hrudník, vtažené břicho, silný hřbet a svalnatá bedra. Kohoutková výška feny je minimálně 72 cm, psa minimálně 80 cm.
Péče
Protože už ve věku šesti měsíců prakticky nemůžeme dogu sami zvednout, měli bychom ji do tohoto věku seznámit s co největším počtem možných situací. Ze stejného důvodu nelze propagovat chov velkých psů ve vyšších patrech nájemních domů bez výtahu. Mladé dogy by neměly běhat po schodech a nemocná nebo zraněná zvířata po schodech chodit nemohou. Proto je rozumné chovat německou dogu ve městě v případě, je-li v blízkosti velký park použitelný jako výběh pro psy. Existují rozdíly mezi psi, kteří pocházejí z měst, a těmi, kteří jsou původem z venkova. Dogy, které žijí na uzavřeném pozemku, bývají často ostražitější, jejich kolegové z měst bývají naproti tomu lépe socializovaní.
Pro dogy, které mají žít se svým novým pánem ve městě, je velmi důležitý způsob odchovu u chovatele. Pokud štěňata vyrůstají v prvních týdnech svého života v nejužším rodinném kruhu, mají pak vynikající vztah ke člověku. Čím déle žijí štěňata v kotci, tím větší práci s jejich socializací mají jejich noví majitelé.
Péče o dogu není nijak náročná. Její srst je krátká, hladká, měkká a lesklá. Více času je potřeba k tomu, abychom doze poskytli dostatek pohybu. Denně by měla doga ujít na procházce zhruba 5 kilometrů, což přispívá k její kondici a zdraví. Neměli bychom však zamlčet skutečnost, že náklady na držení a chov nejsou vzhledem k její velikosti nikterak nízké.

chodský pes

11. února 2008 v 11:28 | sabinka |  Pejskové pod lupou

Chodský pes

Historie
Chodský pes je naše české národní plemeno. Jeho historie sahá až do 13. století. Na Šumavě střežili nejdůležitější cesty vedoucí od Domažlic do Němec odnepaměti Chodové. Psi, kteří je doprovázeli, byli tvrdí, houževnatí a velmi odolní. Jejich povinností nebylo jen střežit pohraničí, ale byli využíváni i k pastevectví a stopování zvěře. O chodském psu psal již Jindřich Šimon Baar ve svých vzpomínkách na historii Chodska. Chodský pes se objevuje i na kresbách Mikoláše Alše, které doplnily román Aloise Jiráska Psohlavci. Toto historicky doložené plemeno však téměř upadlo v zapomnění. O jeho znovuvytvoření se kynologičtí odborníci začali pokoušet až v roce 1984, kdy byly v kynologickém tisku uveřejněny obrázky tohoto ovčáka s výzvou pro eventuální majitele. Několik čtenářů odpovědělo, že chodského psa mají, a tak začala první fáze regenerace. Základem pro znovuvytvoření chodského psa byla fenka Bessy, pes Dixi a o něco později i pes Blesk. Od roku 1987 do roku 1992 bylo odchováno 35 vrhů štěňat. V letech 1993 až 1995 došlo ke zlepšení a sjednocení typu chodského psa a ustálení jeho kohoutkové výšky. Dnes je tento ovčák výborným rodinným psem, je to pes, jak se říká, "do nepohody".

Celkový vzhled
Chodský pes je středně velký pes obdélníkového rámce, harmonické stavby těla a diagonální mechaniky pohybu. Ideální kohoutková výška je u psů 52 - 55 cm, u fen 49 - 52 cm, toleruje se odchylka 2 cm. Váha se pohybuje mezi 16 a 25 kg. Srst je dlouhá 5 - 12 cm, rovná, s hustou podsadou, zbarvení je černé se znaky. Rozložení znaků je pevně dáno standardem - nad očima, na lících, odkud přecházejí v klasický půlměsíc pod krkem, dále na hrudi a končetinách. Uši jsou krátké a bohatě osrstěné, blízko sebe nasazené a nesené, což podtrhuje správný výraz a typ chodského psa. Bohatá srst na hrudi tvoří tzv. límec.

Charakter
Chodský pes je temperamentní, ale vždy dobře ovladatelný. Je velmi učenlivý, je schopen i náročného výcviku. Rychle přechází z klidu do aktivity a naopak. Je vynikajícím doprovodným a hlídacím psem, pro kterého je charakteristický temperament, bystrost a přirozená sebedůvěra. Je velmi silně fixován na svého majitele a jeho rodinu. Dětem je vynikajícím společníkem, je trpělivý, tolerantní a nejeví žádné známky nervozity či agrese.

brazilská fila

11. února 2008 v 11:25 | sabinka |  Pejskové pod lupou

Brazilská fila

Historie
O vzniku tohoto plemene neexistují žádné konkrétní záznamy. Předpokládá se, že jeho původ je třeba hledat v dobách dobyvatelů a přistěhovalců v 16. a 17. století. Brazilská fila pravděpodobně vznikla ze psů přivezených ze starého světa křížením a selekcí. Vzhled, chování a schopnosti brazilské fily ukazují na to, že jejími předky byli pravděpodobně takoví psi jako je mastif či bloodhound. Skutečná historie je však zahalena tajemstvím. Jedno je však jisté - Brazilci vyšlechtili vynikající pracovní plemeno, které je vysoce ceněno v celé zemi. Brazilské fily hlídají stáda skotu a chrání je před šelmami, chrání jejich majitele a pomáhají při lovu. Postupem času, s rozvojem techniky, byla fila zbavena svého původního poslání. Dnes hlídají a chrání tito psi své majitele před přepadením a zločiny ve městech, která jsou zkoušena pro nás nepředstavitelnou kriminalitou. Někde jsou fily využívány i jako služební psi.

Charakter
Brazilská fila je věrným průvodcem člověka, má výrazně vyvinutý obranářský pud, je učenlivá, absolutně spolehlivá, vždy loajální, něžná a ve své rodině mazlivá a velmi tolerantní k dětem. Je však mimořádně nedůvěřivá k cizím osobám, čímž v sobě spojuje naprosto protikladné vlastnosti. Brazilská fila je psem velmi společenským, potřebuje a neustále vyhledává blízkost ostatních členů rodiny. Zvířata, která žijí ve společné domácnosti (psy, kočky, králíky, ptáky ...) ochotně přijímá a brání před cizími lidmi.

Vzhled
Fila je typickým molosským plemenem. Je charakteristická svým impozantním vzhledem, velkým rámcem, silnými kostmi, hmotností, rozložitou stavbou těla, ale přesto elegancí a obratností. Zvláštním znakem je volná kůže na krku, která tvoří lalok. Nejčastějšími barevnými rázy jsou žlutá a žíhaná v různých odstínech, povoleny jsou však všechny jednotné barvy s výjimkou bílé, myší šedi, skvrnité a merle faktor. U všech povolených barev smějí být bílé znaky na tlapách, hrudi a špičce ocasu. Černá maska může, ale nemusí být vyjádřena. Srst je krátká, hladká, hustá a hladce přiléhá k tělu. Oči vždy odpovídají barvě srsti a zahrnují škálu od tmavě hnědé po světle žlutou. Jsou provázeny hlubokým záhybem kůže a doplněny hluboko nasazenýma ušima, což file propůjčuje melancholický výraz. Hřbetní linie stoupá k zádi a díky charakteristickému pohybu, kterým je mimochod, se fila v pohybu podobá velkým kočkovitým šelmám. Ve cvalu je schopna vyvinout pozoruhodnou rychlost. Výška psa je 65-75 cm a hmotnost od 50 kg, fenky bývají vysoké 60-70 cm a váží od 40 kg.

Péče a výchova
Fila je pes naprosto nevhodný pro chov v kotcích, protože v takovém případě se u ní projevují poruchy chování. Její krátká srst nevyžaduje nijak náročnou péči, takže je možné jí chovat v bytě nebo v rodinném domě. Spokojí se i s malým koutkem, ale touží být ve společnosti svojí rodiny. Miluje teplo, ale je nadšena i sněhem. Má velkou potřebu pohybu, musí mít denně nejméně hodinu či dvě intenzivního zaměstnání. Má v oblibě dlouhé procházky, ráda bude svého pána provázet při joggingu, při jízdě na kole či na koni.

Fila se musí od útlého věku učit kontaktu s cizími psy, pak s nimi nemá žádné problémy. Při vycházkách musíme na filu neustále dávat pozor a v případě potřeby ji přivolat. Při výchově bychom nikdy neměli používat násilí a tvrdost, ale měli bychom být důslední. Předpokladem je velká zodpovědnost, určitá míra rozumu a spousty času. Proto fila rozhodně není psem pro každého.

Díky tomu, že fila byla vždy odkázána sama na sebe, vyvinula se u ní značná samostatnost a mimořádná inteligence. Je velmi pracovitá a rychle se učí. Ale nehodí se pro kynologické sporty - při provádění povelů si dává na čas, neustále se opakující cviky jí nudí. Když ve cvičení nevidí smysl, není lehké ji motivovat. Díky své velké tělesné hmotnosti není vhodná pro dlouhé a vysoké skoky. Budeme-li filu cvičit s velkým citem, trpělivostí a vytrvalostí, může se nám podařit složit i základní zkoušky. Jinému výcviku je však lepší se vyhnout.

mudi

11. února 2008 v 11:23 | sabinka |  Pejskové pod lupou

MUDI

Země původu:
Maďarsko

Skupina I. - Pracovní a honácká plemena (s výjimkou švýcarských salašnických psů)
Sekce 1 - Ovčáčtí psi bez pracovních zkoušek

Spontánně vznikl v 18. - 19. století míšením maďarských pasteveckých psů a pravděpodobně různých německých špicovitých ovčáckých plemen.

Obecný vzhled:
Středně velký ovčácký pes s protáhlou, zužující se hlavou. Uši stojaté. Horní linie těla směrem dozadu mírně klesající. Osrstění na hlavě a na přední části končetin krátké, hladké, na ostatních částech delší, silně vlnité, s tendencí ke kučeravosti. Velice pestrobarevné plemeno.

Charakteristika a chování:
Velice temperamentní, mimořádně učenlivý, odvážný, bystrý, bdělý, pohyblivý, milující práci, chytrý, přizpůsobivý.

Popis těla:
Hlava - nejlíbivější část těla. Působí pozorným, bdělým, vždy pohotovým, dobře naladěným a rozumným dojmem bez jakéhokoli znaku bázlivosti, pasivity a agresivity. Hlava má klínovitý tvar, zužující se směrem k čenichu.
Oči - úzké, vnitřní a vnější koutky zužující a trochu šikmo posazené; z toho zdánlivě rošťácký vzhled. Barva očí co nejtmavší, u popelavých (modrých) a cifra (blue merle) modrá skvrna v oku není chybou. Víčka těsně přiléhavá, pevná, rovnoměrně pigmentovaná.
Uši - vysoko nasazené stojaté uši ve tvaru obráceného "V", dobře osrstěné, chloupky na špičkách uší přečnívají. Pohyblivost uší velmi živá. Obě uši se pohybují nezávisle na sobě kolem dokola jako radary. Uši jsou o cca 10 - 15 % delší, než je šířka jejich základny.
Ocas - středně vysoko nasazený, v klidu visí, tehdy spodní třetina skoro vodorovná. Při zvýšené pozornosti nebo temperamentním pohybu srpovitě zahnutý, zvednutý nad úroveň zad. Bohatě osrstěný, na spodní straně délka srsti dosáhne i 10 - 15 centimetrů. Kupírování není chybou, avšak není žádoucí. Kupíruje se na šířku 2 až 3 prstů. Občas se rodí i štěňata s ocasem kratším, nebo zcela bez ocasu.

Srst:
Hlavu a přední část končetin pokrývá krátká, rovná, přiléhavá srst, na ostatních částech těla je rovnoměrně silně vlnitá, nebo i točící se do prstenců, hustá a vždy lesklá, 3 - 7 cm dlouhá, místy tvoří víry a lišty. Nejdelší je na zadní části předních běhů, na zadní straně stehen, a na spodku ocasu, kde tvoří vlajku.

Barva:
- černá
- bílá
- plavá
- cifra (blue merle) anebo na tmavším či světlejším modrém základě černé či hnědé stříkání, pruhování nebo skvrnitost.
- popelavá (modrá)
- hnědá (Bílé znaky malého rozsahu tolerované, ale nežádoucí. Skvrna na hrudi menší než 5 cm a bílé znaky na prstech povolené.)

Kohoutková výška:
Psi: 41 - 47 cm, ideální: 43 - 45 cm
Feny: 38 - 44 cm, ideální: 40 - 42 cm

Váha:
Psi: 11 - 15 kg
Feny: 8 - 12 kg

Ovčácký pes; pro odvážnost povahu jej využívají pastevci k honění větších či hůře ovladatelných zvířat. Je používán i k lovu černé zvěře. Výborný hlídací, sportovní a společenský pes. Osvědčuje se také jako ochránce obydlí a oznamovatel. Oblíbený domácí pes. Pro svou poměrně krátkou srst a díky své přizpůsobivosti jej lze bez problémů držet v bytě.

king Charles španěl

11. února 2008 v 11:21 | sabinka |  Pejskové pod lupou

Kavalír king Charles španěl

Historie
Kavalír king Charles španěl patří do skupiny malých společenských psíků, kteří se objevovali v Evropě už na počátku tohoto tisíciletí. Historie začíná na anglickém dvoře za vlády Charlese II., který vydal královský dekret umožňující jeho psům kdekoliv neomezený pohyb. Tito psi byli v barvě zlaté a bílé, Charlesova sestra Henrietta si přivezla z Anglie několik podobných psíků, kteří byli černobílí. Vysoce ceněným znakem tohoto plemene je oválná skvrna na temeni, které se říká korunka. Předpokládá se, že pochází z linie psů Charlese I., které získal od vévody z Marlborough. Ke vzniku korunky se váže legenda. V době, kdy vévoda z Marlborough bojoval v bitvě o Blenheim, jeho žena sedávala u okna a s napětím vyhlížela posla. Společnicí jí byla fenka španěla, která právě čekala štěňata. Vévodkyně jí v nervozitě tiskla palec na hlavu, a když se pak štěňata narodila, všechna měla v tom místě na hlavě korunku. Postupem času však původní typ tohoto psíka takřka vymizel. V roce 1925 přijel do Anglie pan Roswell Eldridge, který měl v úmyslu si odvézt pár psíků, které znal například z obrazů van Dycka. Když zjistil, že toto plemeno už téměř neexistuje, vyhlásil odměnu 25 liber za předvedení king Charles španěla na Cruftově výstavě. Naštěstí měl pan Eldridge i své následovníky, kteří se věnovali záchraně španělů. V roce 1945 uznal anglický Kennel Club plemeno kavalír king Charles španěl.

Celkový vzhled
Kavalír king Charles španěl je statný malý psík, není žádným trpaslíkem. Váží přibližně 8 kg. Jeho srst je krásně zbarvená a není příliš bujná, proto se o ní velmi dobře pečuje. Zbarvení může být černotříslové, tříbarevné, červené (ruby) a červené na bílém (blenheim). Na rozdíl od king Charles španěla, který má krátký čenich, má kavalír king Charles španěl mordu delší a je celkově větší. Uši jsou dlouhé, převislé, s bohatou srstí. Delší srst má kavalír také na hrudi a na končetinách. Ocas je dlouhý a je nesen dolů. Oči jsou tmavé a kulaté a dodávají kavalírovi milý a něžný výraz.

Charakter
Kavalír king Charles španěl je veselý, přátelský, neagresivní. V zemi svého původu je jedním z nejpopulárnějších plemen. Miluje dlouhé procházky v přírodě a přestože v sobě nezapře své lovecké předky, nezmizí vám v lese za prvním křovím. Je dobře ovladatelný, proto je příjemným společníkem. Díky své lásce k lidem se bez problémů zařadí do své rodiny. Rád stráví odpoledne s babičkou v parku stejně jako s dětmi při hře v přírodě. Není to však pes pro každého. Nehodí se k lidem, kteří mu nejsou ochotni dát kus svého srdce a dopřát mu dostatek kontaktu. Nehodí se k lidem hrubým a neurvalým. Kavalír má "srdce lva a dušičku hedvábnou". Díky své minulosti, kdy byl chován ve smečkách, má takřka absolutní snášenlivost k ostatním psům a soužití několika kavalírů je takřka bezproblémové. Kavalír je plemenem všestranným, může být úspěšný jak v soutěžích poslušnosti, v agility, tak i v canisterapii či pet-terapii. Je vynikajícím rodinným psem.

žirafy

9. února 2008 v 20:58 | sabinka |  Fota a obrázky
Mothers Love Poster
Giraffe Sunset Poster
Drinking Art Print by Joaquin Moragues
Giraffes Poster by Kevin Schafer
Giraffes Necking, Play Fighting, East Africa Photographic Print by Anup Shah

Henrieta už není naše

9. února 2008 v 20:55 | sabinka
Mám pro vás možná smutnou zprávu...Henrieta už není naše....její soužití s Frenklinem nějak neklapalo, furt ji kousal a tak jsme se pro její dobro rozhodli, že je čas odejít a Henrietku jsme vrátili zpět k mamce. Byla už značně flustrovaná a dokonce ani nežrala a navíc její tělo zdobilo pár kousáků od Frenklina. Ale teď už je v psychickém i fyzickém pořádku......
Pokud k tomu máte nějaký kvesčn tak do komentů :-*

Péťa bude mít narozky

9. února 2008 v 18:00 | sabinka
12.2. 2008 to bude přesně rok co je Péťulka na světě.......takže bude malá rodinná oslava.... ale neim jak mu budu gratulovat.....ake nějaký ty dárečky už dostal třeba jako proso v klasu, páč Peťulka ho hrozně rád vybírá a ještě jsem mu koupila nějaký ty tyčky na obírání a tak....ale eště něco dokoupim....
Gratulace Petrovi můžete posílat na komenty....